Korupce je příznakem závažného onemocnění společnosti

Ano, čtete správně. Korupce jako taková není nemoc, ale pouze příznak mnohem komplexnější a závažnější choroby.

Na korupci je zajímavé, že vyhovuje jen velmi malému procentu populace. Lidem, kteří z ní mají prospěch. Všechny ostatní velmi obtěžuje a komplikuje jim život. Přesto tam, kde je korupce hluboce zakořeněná, je velmi obtížné ne-li nemožné ji nějak účinně eliminovat. A to je právě dáno tím, že korupce není přímo tou „chorobou“ či „základní příčinou“ kterou je třeba vyřešit.

Nemám úplně představu, jak to bylo v Československu s korupcí za Rakouska-Uherska a za První republiky. Zdokumentované případy korupce máme z období okupace, kdy kolikrát nešlo o nic menšího než o život. A korupce samozřejmě kvetla po celou dobu komunistického režimu. Protože nedemokratický systém a korupce jsou spolu neodlučně spjaty jak siamská dvojčata. Pamětníci vědí, že bez úplatku či protekce na správných místech nešlo prakticky nic: nešlo koupit nedostatkové zboží, nebylo možné získat odpovídající lékařské ošetření, získat byt, telefonní přípojku, dostat se na výběrovou vysokou školu.

Bohužel přechod k jakž takž demokratické společnosti a tržnímu hospodářství neznamenal konec či omezení korupce, ale pravý opak. Bez odpovídající legislativy o střetu zájmů apod. se začalo s privatizací a byl přijat poměrně kontroverzní restituční zákon.

Restituční zákon se týkal naší rodiny, protože pradědeček měl u nás ve městě továrnu, kterou mu znárodnili včetně rodinné vily. Různí lidé nám říkali, že bez úplatku náš nárok moc dobře nedopadne. I ten úředník, co měl náš případ na starosti, měl občas takové všelijaké narážky. Jenže v naší rodině se nic takového nikdy nenosilo. Ani za tzv. totality nedokázali rodiče nikdy nikoho „podmáznout“. V otázce restitucí nám to přišlo o to víc nepatřičné. Šlo přece o majetek, který byl naší rodině ukraden. Proč by se na tom měl obohacovat někdo jen proto, že pracuje na nějakém úřadě? Navíc jsme nežádali nic, na co bychom neměli ze zákona nárok. Úplatek jsme tedy žádný nedali a podle toho jsme dopadli. Žádnou provozní budovu Nové scény Národního divadla nám nikdo nepřiklepl.

Docela by mě zajímalo, zda se dá nějakým způsobem odhadnout, jak velké úplatky byly v souvislosti s restitucemi celkem vyplaceny.

Podruhé jsem se dostal trošku blíž korupci o něco později, když mi jeden pán naboural auto. A to tak šikovně, že bylo na odpis. Měl jsem samozřejmě nárok na plnění z jeho povinného ručení, ale kamarádi mi říkali, že pokud likvidátorovi pojišťovny něco nešoupnu, žádná sláva to nebude, neboť vůz už nebyl nejnovější. A tak jsem si skutečně připravil obálku s obnosem, který se mi jevil jako přiměřený. Měl jsem ji v kapse, když likvidátor dorazil. Byl to velmi nesympatický člověk. Mladý, arogantní. A opravdu všechno dával do té nejnižší kategorie. Totálně srolovaný blatník: „to vyklepete“. Nakonec tu škodu ocenil na nějakých 15 tisíc. Kč. Směšné. Ale já jsem mu tu obálku prostě nedokázal dát.

Při mé práci se mi občas dostanou do rukou dokumenty různých renomovaných společností, které obsahují různé vnitropodnikové pokyny, jak jednat například se státními zaměstnanci, aby nemohlo dojít k obvinění z korupce. Nutno říct, že jsou to dokumenty poměrně důkladně zpracované. Je vidět, že tyto společnosti neberou otázku korupce na lehkou váhu. Řeší se tam třeba i takové zdánlivé triviality, zda je možné za někoho zaplatit večeři v restauraci nebo ho pozvat na podnikovou akci s nějakým kulturním či zážitkovým programem. Má to ovšem háček: kde není žalobce, není soudce. A zástupci zmíněných společností sice ty interní směrnice znají, ale také dobře vědí, v jakém prostředí se snaží dělat byznys.

Korupce úzce souvisí s celkovou morální úrovní společnosti. Morální úroveň české společnosti je nízká. Nejlépe se to odráží ve volebních výsledcích. Spoustě voličů korupční aféry politiků nevadí. Není divu. Nevadí jim ani vyložené podvody a další nezákonné a nemorální machinace. Průměrný český volič má  zkrátka a dobře velice nízké požadavky na morální kredit svých volených zástupců. Je to patrně dáno tím, že má velice nízké požadavky na morální kredit sebe sama.

Autor je básník a překladatel.

 

Podobné články

18. června 2012

Potřebujeme změnu volebního systému

Již delší dobu se kromě korupce zabývám také tím, jak znovunastolit faktickou demokracii v našem společenském uspořádání. Jsem přesvědčen, že pro tuto vizi je nutnou podmínkou zásadní změna stávajícího volebního systému včetně změny ústavy…

7. ledna 2013

Zlojedská amnestie na Nový rok

Nový rok u nás začal skutečně ostře. Prezident této země se odvážil k bezprecedentnímu kroku, kterým zpochybnil samotnou podstatu právního státu. Jím vyhlášená amnestie představuje tlustou čáru za podvody a korupčními skandály za celou éru…

21. října 2013

Koho budu volit

Hodně lidí se mě ptá, jak hodnotím předvolební peloton stran a hnutí a koho budu volit. Mnozí lidé jsou toho názoru, že není moc z čeho vybírat. Jsem přesvědčen, že v budoucnu budeme moci vybírat kvalitnější kandidátky, sestavené na…

6. ledna 2014

Tříkrálová glosa o trojkoaliční šanci

Před koncem minulého roku se politici vznikající trojkoalice nechali slyšet, že jsou pro výraznou změnu volebního systému, a to směrem k posílení většinových prvků. Pokud svůj záměr naplní, budeme příště volit do Sněmovny po novu. K urnám…

5. ledna 2015

PF 2015: Více hlasů, více spokojenosti

Osm přátel z různých zemí vybírá restauraci pro poslední společný oběd roku 2014. Nemohou se dohodnout. Španěl navrhuje, aby hlasovali. Francouzka se před pár dny dozvěděla o novém způsobu volby nazvaném Demokracie 2.1 a napadá ji, že by…

4. ledna 2016

S Demokracií 2.1 proti korupci

Rok 2015 ukázal, jak široké a univerzální využití má hlasovací systém Demokracie 2.1 (D21). D21 aplikujeme ve firmách i ve školách. Vůbec největší počet hlasování jsme však provedli ve městech, a to v České republice i v zahraničí. Díky…