Majetek jako prostředek a jako modla

Z biblického hlediska existují jen dva nejvyšší cíle, které mají hodnotu o sobě – Bůh a člověk, přičemž v Ježíši Kristu se obojí nesmíšeně, ale nerozlučně spojuje. Veškeré ostatní nejvyšší cíle jsou modly. Pakliže se člověk stane prostředkem sloužícím k uctění modly, či kantovsky řečeno,  někdo jedná tak, že používá lidství (vlastní i druhého) pouze jako prostředek, odděluje se od Boha a propadá hříchu.

Klasickým biblickým archetypem modly je Baal, někdy v Bibli pejorativně označovaný jako Belzebub (Baal Zebúb, Pán much). Toto jméno zřejmě vzniklo záměrnou deklasující úpravou původního Baal Zebúl, přičemž Zebúl mělo význam "jeho Výsost".

Zamysleme se nyní nad touto problematikou v širším kontextu starokennánského náboženství, na které Bible reaguje. Vládcem a otcem bohů byl El. Toto jméno je ve všech semitských jazycích zároveň běžným druhovým názvem, značícím boha. Tento význam měl v klínopisu i determinativ (určující znak) v podobě hvězdy – sumersky se četl „dingir“ , babylónsky „ilum“. Je to doklad, že první božstva byla vnímána jako nebeská (astrální).

El patřil do prasemitského pantheonu. Příznačný je pro Ela odstup od svárů ostatních bohů, klid až pasivita, v níž El všechno snáší a vposledku přece jen řídí. Vše, co se mezi bohy i na zemi děje, děje se v prostoru, který El vymezil. Představuje nejvyšší bytí. Důležitou skutečností je, že El (či božstva „elovského typu“) v podstatě nemá žádný vztah k přírodě a jejím rytmům – jeho vztah k přírodě se omezuje pouze na jeho stvořitelský čin.

Zřejmě i v souvislosti s přechodem k usedlému zemědělskému životu došlo k postupnému úpadku kultu tohoto typu božstva. Ten se tak stával spíše ručitelem kosmického řádu nežli jeho měnitelem. I přesto, že i nadále zůstal formální hlavou bohů, hlavní roli převzal bůh „baalovského typu“.

Slovo „baal“ je původně obecné jméno ve významu „vlastník“, potom i „pán“ a „manžel“.

Ve starší době byl slovem „baal“ označován zřejmě místní bůh či lépe démon (numen) – a to v protikladu k pojmu „el“, jenž byl obecným výrazem pro astrálního, nebeského boha.

Bůh baalovského typu, zpočátku zejména bůh deště, postupně převzal mnoho dalších funkcí, o kterých není třeba se dopodrobna rozepisovat, jen je třeba zdůraznit jeho sepětí s přírodou a jejími rytmy. Baal je tedy pánem a manželem země, vládcem hmotné roviny.

Baal je tedy pánem hmotného vlastnictví a prostředků k jeho dosažení. Vlastnictví, které nakonec rozežere mol a jiná havěť, takže ten Belzebub v podání biblické kritiky je zcela namístě.

Baal, či Belzebub, je archetypem modly plným právem. Z nebeského (El) činí jen jakousi bezmocnou ozdobu duchovna, která se občas hodí, je-li třeba se zaštítit „vyššími ideály“, ale všechny praktické činy směřují k ukojení nenasytného Vlastníka.

A tím se dostáváme k problematice vlastnictví, jeho nabývání a jeho účelu. Z biblického hlediska je hmotný svět dobrým stvořením a člověk je „živou duší“ zahrnující naprosto neodmyslitelně tělo. Jakékoli platónské či gnostické představy o nehmotné duši a duševním světě, které jsou hodnotnější než tělo a hmotný svět, jsou biblickému myšlení cizí. Tělo není hrob duše a svět není místem jejího zajetí. Proto také vlastnictví samo o sobě není z křesťanského hlediska něčím hříšným a zavrženíhodným. Ovšem, a to je zcela explicitní, nesmí být cílem o sobě, ale pouze prostředkem, protože „nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“ (Mt 6,24).

A tím se dostáváme k otázce korupce – člověk, který nabývá majetek, jej nabývá těmi či oněmi prostředky a činí tak za nějakým účelem. Pokud jej nabývá tak, že jiné lidské bytosti používá pouze jako prostředek k jeho nabytí (tj. nezajímají jej lidé, ale jen „lidské zdroje“), dopouští se hříchu a odděluje se od Boha i od lidí. Pokud jej nabývá pouze pro majetek sám nebo za účelem maximalizace osobní moci, uctívá Belzebuba. Je přitom jedno, jakým „Elem“, tj. vyfabulovaným vyšším dobrem, se zaštiťuje – s hlavou hrdě vztyčenou kráčí po široké cestě do pekla.

Korupce je pak druhem vpravdě pekelného vztahu, kdy korumpující i korumpovaný užívají sebe navzájem pouze jako prostředky. Někdy může duchovní tragičnost celé situace zmírňovat cíl, například když špatně placený policista či úředník v chudé rozvojové zemi vyžaduje úplatek, protože potřebuje uživit rodinu. Hovoříme-li však o velké či systémové korupci, kdy obě strany mají za cíl hmotný prospěch či maximalizaci moci, tj. nakrmení belzebubské modly, nelze snad již ani hovořit o interakci lidské, byť zkažené, ale o interakci již čistě démonské.

 

Autor je spisovatel a student teologie.