Banalita korupce
Uvažujeme-li o zlu, ať už v metafyzickém nebo sekulárním smyslu, zpravidla si představíme démonický obrázek některé z historických (nebo současných) postav, které stojí za některými z lidských katastrof dvacátého a jedenadvacátého století. Ikonickým ztělesněním takového démonického zla je onen ztroskotavší rakouský malíř, kterého první světová válka z pozice řadového vojína připravila na rozpoutání války druhé. Ulíznutá patka, strnulé rysy, zastřižený knírek a fanatický výraz v očích se rychle staly symbolem démonického zla, vedeného pudem k smrti a destrukci, a to ve jménu sadistické vlády nade všemi a nade vším.
Filosofka Hannah Arendtová ale přišla s kontraintuitivní představou, že kromě tohoto démonického zla existuje také zlo, které je naprosto banální. Nemá žádný metafyzický rozměr, ani nevyvěrá z jakési výjimečné vyšinutosti, ale je vpletené do textury světa, kterému se nevzpěčuje, ale jen tiše a zodpovědně dělá svoji práci. Pro Arendtovou se ztělesněním takového zla stal Adolf Eichmann – pilný byrokrat Třetí říše, který zařídil smrt miliónů Židů v plynových komorách. Byl antitezí svého vůdce – bez jakékoliv jiskry, natožpak fanatického zápalu, ba patrně i bez nenávisti k těm, kdož byli prohlašováni za jeho rasové nepřátele. Byl prostě jen kolečkem v soukolí, které jen zodpovědně plnilo úkoly, vysílané z centra této vražedné mašinérie. Alespoň na tom postavil svoji obhajobu v rámci Norimberských procesů. Jak se později ukázalo, nebyl zdaleka tak indiferentní vůči Židům, jak tvrdil. Přesto ale analýza Hannah Arendtové odhalila subtilní mechanismus, který udržuje v chodu kterýkoliv systém, bez ohledu na jeho legitimitu. Odkryla existenci banálního zla, které se proviňuje tím, že jen dělá svoji práci. Je to zlo koleček v soukolí, převodových pák, jejímž jediným smyslem je hladce fungovat a nezadrhnout se.
Můžeme takové schéma vztáhnout i na fenomén korupce? Odhalil by se tak před námi dvojí obraz – kromě dobře známého mafiánského typu korupce, která vědomě překračuje zákon i morální principy k vlastnímu prospěchu, spatříme i její protějšek: banální korupci, která jen udržuje v chodu daný systém, kterým všudypřítomně a neviditelně prostupuje. Zatímco tedy mafiánský typ korupce zákon i morální pravidla překračuje, banální korupce je často docela legální a morálkou vlastního počínání si ve jménu každodenního pragmatismu neláme hlavu.
Je tedy symptomatické, že korupce (z latinského corruptio) původně znamená jak zkaženost, tak rozklad. Korupci tak může chápat jako „zkaženost, která rozkládá.“ Ať už jsou nositeli této zkaženosti jednotlivci, instituce nebo celé systémy, jejich skutečným působením je rozklad jednotlivce, institucí nebo celých společenství. A žijeme-li dnes v planetární civilizaci, máme na mysli také planetární korupci. Ba co víc, možná je celá naše civilizace – ať už ji nazýváme jakkoliv – jednou megalomanskou korupcí přírodního světa, který pohlcuje se zvyšující se rychlostí, vedoucí až k vlastnímu sebezničení.
Vysoko nad našimi hlavami prolétají družice jako božská oka, dívající se na nás svým pohledem sub specie aeternitatis a hrozí, že nás přežijí. Staly by se tak němými a bezmocnými svědky neblahého osudu svých tvůrců, kteří po celé biosféře rozprostřeli šlahouny dálnic, propojující jednotlivé metropole ve slepé víře v pokrok, který však byl jen rakovinným bujením na těle biosféry. Současná podoba naší civilizace je právě onou „zkažeností, která rozkládá“ a my jsme jejími drobnými buňkami, které ji udržují v chodu až do úplného sebezničení. Klimatická a ekologická krize, které stále silněji rezonují společností, jsou jen technickým pojmenováním této skutečnosti. Jejich zvládnutí předpokládá nejen snižování emisí a zastavení destrukce ekosystémů, které nás živí, ale kompletní proměnu průmyslové modernity a celého způsobu života, který z ní vyrůstá. Kořen zkaženosti, která rozkládá, je totiž zapuštěn mnohem hlouběji, než jsme ochotni si přiznat.
Martin Vrba je redaktor časopisu A2 a mluvčí hnutí Extinction Rebellion
