Buď prorazí, nebo padnou
Je možné, že do tří měsíců budeme mít parlamentní volby - alespoň z pohledu tohoto dne se to tak jeví. Vyvstane trapná otázka koho volit.
Historicky vzato, nejsme u nás první, pro koho se takováto otázka stává trapnou. Už v roce 1978 zapochyboval o západní demokracii, tj. demokracii tradičního parlamentního typu Václav Havel. Vadil mu na ní „celý ten statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti“ (Moc bezmocných). Havel přitom vlastně jen rozvedl slova jezuity a novináře Adolfa Kajpra, který si hned po válce všiml, že u nás nevládne parlamentní většina, ale vedení stran. „Tato vedení rozhodují o všem, takže poslanci jsou takřka jen demokratické kulisy. Zachovávají se formy, hlasuje se, odhlasovává se však jen to, co je tak jako tak již hotovo. Nelze říci, že to skutečně zástupci lidu se cestou demokratické většiny dopracovávají stále lepší a lepší správy veřejných věcí našich,“ konstatoval Kajpr roku 1947 v článku nazvaném Parlament, čili úcta k slovu.
Co s tím v roce 2012? Nový, lépe fungující politický systém do voleb nevymyslíme. Nezbyde než chytře vybírat v trapných volbách věrohodné kandidáty. Kteří by to tak mohli být? Kajpr to před pětašedesáti lety viděl takto: „Bude třeba nových osobností. Lidí, kteří s pocitem svého poctivého přesvědčení bojují prostředky ducha za uplatnění tohoto přesvědčení. Lidí, kteří se snaží tak dlouho přesvědčit většinu o správnosti svého názoru, až skutečně buď prorazí, nebo padnou.“