Hoří a my diskutujeme!
Už od malička slýchávám, že amazonské pralesy jsou “plíce planety”. Produkují 6 % kyslíku, který lidé nutně potřebují k životu. Jejich odlesňování tedy vede nejen k úbytku mnoha živočišných druhů a tedy ke snižování rozmanitosti světa, ale také k přímému ohrožení života nás všech.
Po letech, kdy se podnikala řada kroků k jejich ochraně dnes amazonské pralesy hoří, přičemž nejde o nezvládnutou katastrofu, ale o vědomé konání lidí, za účelem zvýšení zisku těch, kteří profitují z hospodářské půdy.
Ani tento fakt ovšem nevede k akci, která by jejich “hospodaření” znevýhodnila, zato ve veřejném prostoru vzrůstá debata, zpochybňující samotný pojem “plíce planety”. Jedni volají, že Brazilci si můžou se svými lesy dělat co chtějí a že si současného prezidenta, který vypalování pralesů podporuje svobodně zvolili. Jiní, že odlesněná půda pomůže zvýšit jejich životní úroveň. A další, že mnohem víc kyslíku ročně vyprodukuje fytoplankton v oceánu. Všechny tyto argumenty jsou v podstatě pravdivé, ani jeden z nich však neobsahuje zrnko řešení problému, na jehož závažnosti se shodují odborníci z celého světa. Omezit spotřebu hovězího, aby vypalování nebylo profitabilní? Vytvořit společnou platformu a zvýšit mezinárodní tlak na brazilskou vládu, aby si uvědomila, že všichni žijeme na jedné planetě a národní hranice u globálních problémů nic neznamenají? Ne, diskutujeme a užíváme si svobody mít svůj názor, aniž bychom si připustili, že se dějí nevratné změny s jejichž důsledky se budeme potýkat několik generací.
Také u nás, v České republice hoří. Náš premiér je podezřelý z konfliktu zájmů, protože firmy, které vlastnil před vstupem do vlády vesele prosperují a podle Transparency International je premiér dál ovládá. Kvůli zneužívání dotací ho vyšetřují komise Evropské unie i česká policie. Náš prezident podle ústavních expertů otevřeně pohrdá Ústavou i tím, že jsme součástí Evropy a balkanizuje celý politický systém, který vznikl po roce 1989. Jeho spolupracovníci otevřeně pohrdají soudními rozhodnutími a snaží se ovlivňovat rozhodnutí úředníků, kteří by měli být na politické moci nezávislí. Státní správa se pomalu mění v orgán u nichž si nejsme jistí jeho pravomocemi, ministryně spravedlnosti chystá reformu justice, kterou zpochybňují odborníci.
Přesto se nejsme schopni spojit k akci, která by tyto věci změnila a místo toho ve veřejném prostoru diskutujeme o tom, že problémy jsme jako Česká republika měli vždycky. Jedni tvrdí, že korupce u nás měla pré už v devadesátých letech, jiní že si lidé Babiše a Zemana zvolili ve svobodných volbách a oni konečně přidali důchodcům a další, že každý z nás přece občas porušil nějaký zákon, aby si ulehčil, takže vlastně nemáme právo kritizovat ty, kdo je obcházejí v politice. Všechny tyto argumenty jsou v podstatě pravdivé, ani jeden z nich však neobsahuje zrnko řešení problému, na jehož závažnosti se shodují odborníci ze všech oborů. Nabídnout lidem politiku, u které by se necítili odstrčení? Vytvořit společnou platformu, která by vygenerovala kandidáta na prezidenta, schopného porazit v přímé volbě populistu? Volit politiky, kteří nabízejí systémovou změnu a ne drobné od cesty? Zapojit se do politiky, třeba na komunální úrovni a snažit se věci změnit? Ne, diskutujeme a užíváme si svobody mít svůj názor, aniž bychom si připustili, že se dějí nevratné změny s jejichž důsledky se budeme potýkat několik generací.
Jenže ani míra svobody ani množství kyslíku v atmosféře není věc, která by se nemohla změnit. Jednoho rána se možná probudíme bez svobody a po otevření okna se začneme dusit. Možná je tohle velmi vyhrocená hyperbola, ale nebylo by na místě přestat zpochybňovat názory odborníků a místo nekonečné diskuze se konečně zamyslet, co může každý z nás dělat proto, aby tato varianta nenastala? Jinak se totiž nic nezmění.
