Jak jsem se potkala s korupcí
Můj muž je zvláštní muž. Alespoň z hlediska spojení nás dvou. Já mám ráda lidi, ráda si s nimi povídám, ráda jim naslouchám. On nemluví mnoho a o sobě, své práci a aktivitách už vůbec. Dodnes si nejsem jistá jeho pohnutkami, když před několika lety během cesty autem začal hovořit o situaci v jeho tehdejší práci a praktikách, které se na ROPu děly. Byl to šok. Pracoval tam několik měsíců, nijak zvlášť své působení a dění na úřadě nekomentoval. Klasika. Avšak víc než skutečnost, že o sobě promluvil, mě tentokrát šokoval obsah sdělení. To, jak úřad a vysocí úředníci a nejvyšší představitelé kraje fungují, co je možné a jak drzí a sebejistí jsou, netají-li se podvody a korupcí před někým jako je Leo, který do úřadu přišel, aniž by měl v minulosti jakýkoliv osobní kontakt či vztah k někomu z nich. Už ve chvíli, kdy mi o kauze řekl, byl rozhodnutý, že o svém zjištění promluví veřejně. A férově, to znamenalo i před těmi, kteří miliardy přelévali a dělili si dle libosti, naprosto bez známky pochybností o právu tak jednat. Leo se mě ptal na můj názor a na to, co si o jeho úmyslu myslím já. Stejně jako jemu, bylo i mně jasné, jak závažné budou následky. Nebo jsem se si alespoň myslela, že je to jasné. Ztráta práce, nutnost se hájit…. Podpořila jsem ho, samozřejmě. Oba jsme měli za to, že jinak ani nelze… Začala jsem se bát.
A už jsem nepřestala po mnoho měsíců a skoro i let.
Ihned po zveřejnění jeho poznání praktik a postupů ROPu začal kolotoč telefonátů a policejních výslechů. Můj muž ani já jsme nevěděli, kdo je kdo. Dodnes nezapomenu na první policejní kontakt. Neurvalý policejní důstojník označil mého muže za „hrdinu“ a ptal se ho na spokojenost? Výslech za hodinu, neznámo kde, neznámo kým, do policejního auta má nastoupit někde u obchodu? Byla jsem v šoku. Zjišťovala jsem, zda se musí takové výzvě podvolit a bála se, že ho někde za městem zastřelí. Ne, nejsem hysterická ženská. A ani nechci svému vzpomínání na to, jak jsem se potkala s korupcí, dodávat uměle dramatičnosti. Prostě jsem se bála. A uvědomovala jsem si, že můj strach je na místě.
Ten první šílený výslech policie nakonec zrušila. Následovaly však další. A ty již byly naprosto jiného charakteru. Leo policii hodně pomáhal tam, kde mohl. Také byl podporou několika, ne-li spoustě těch, kteří se na něj obraceli s podobnou korupční zkušeností. Na mě se zase obraceli známí. Někteří s podporou a poklonou jeho odvaze, pro jiné byl kýmsi, kdo se rád předvádí. A co snad ještě hůře – kdo pro své účely škodí kraji a tzv. nám všem. Zamýšlela jsem se nad malostí některých lidí, strachu, který trvá z dob minulých, kdy nadávat na politiku a politiky se smělo jen doma. Přestože jsem se o svého muže bála, rozhodně jsem stála za jeho rozhodnutím. Neuměla bych žít s pokrytcem a prospěchářem. Vážila a vážím si jeho kroku a odvahy. A pokud by měl riskovat klid či společenské postavení znovu, řekla bych mu opět své ano.
