Jak na politické pohádky
Když jsem byl ještě tak malej, že jsem se vodil s babičkou při výletech na chatu za ruku, vyprávěli jsme si cestou pohádky. Nejen pohádky, ale i příběhy o tom, jak se třeba stanu ředitelem ZOO, koho zaměstnám a jak to bude asi vypadat.
Naivní představa dětského myšlení se brousila o zkušenosti staré ženy, která toho ve svém životě zažila opravdu mnoho. Ale ty příběhy fungovaly, bavily nás, ubíhalo to a já na ně teď často a rád vzpomínám.
Protože jsem si od dětství pohrával s vyprávěním, tak vím, jak to chodí: Že 100% happy-end je tu jen pro uspokojení posluchače, že dobrý příběh potřebuje jasně pojmenovanýho záporáka a že sáhnutí po osvědčených fíglech se téměř vždycky vyplatí.
Teď si zapnu televizi, rozkliknu „ty internety“ a divím se, jak je možný, že tolik lidí věří ubohým politickým smyšlenkám. Jak to, že téměř nikdo nerozpozná, že Zeman potřebuje vymezení se vůči „pražské kavárně“? (Protože by jinak jeho příběh nefungoval, neměl by totiž záporáka.) Jak to, že opravdu málokdo vidí konstrukt za symbolem červené kšiltovky a zrecyklovaného sloganu? (Protože se to tak snadno předává.) Jak to, že málokterý politický sliby jsou vnímaný jako pohádka? (Ukažme si, kdy se opravdu staly realitou.)
Asi jsme si v dětství málo vyprávěli příběhy, protože jinak bychom tohle museli zákonitě prokouknout. Možná taky z tohoto důvodu jsem napsal knihu Příběhostroj, abychom se už od mala vyznali ve smyšlených pohádkách a jejich základních principech.
Vypravování příběhů má smysl, protože skočit na lep všemu, co si odněkud vycucá PR či marketingového oddělení (a nechá si to potom ušít v Číně), není vůbec nutný…
MgA. René Nekuda - vystudoval Literární akademii v Praze, několik let pracoval jako novinář, píše povídky a divadelní hry, cestuje po světě a o svých cestách také přednáší. Od roku 2011 profesionálně vyučuje tvůrčí psaní, které studoval u Daniely Fischerové, Petra Šabacha, Radky Denemarkové, Arnošta Goldflama nebo Ivony Březinové.
