Je korupce příliš?

Zatímco Metrostav zabedňuje otvory tunelu Blanka, pořád někde čtu, že se to s tou diskuzí a nadáváním na korupcí už přehání. Že se za tím také leckdo skrývá, že to někdo zneužívá, že se to zbytečně pořád akcentuje… atd.

Občas si povzdechne nějaký intelektuální filosof, není divu, žije o to více v duchovnu, o co méně v realitě. Občas novinář, to je standardní zakyselení české novinářské obce, kdy některým novinářům stačí, když se cokoli stane příliš středem zájmu, a ne z jejich iniciativy, aby jim to vadilo. Možná chtějí demonstrovat, že vidí podstatnější věci a také hledí do budoucnosti, jako proroci. Někteří dokonce “učeně” tvrdí, že už je to kýč, když kýčem jsou sami o sobě.

Zatímco máme dva policejní prezidenty, o korupci samozřejmě často mluví také politici. U politiků je třeba brát cokoli jimi vyřčeného s velkou rezervou, protože podle skutků soudíme je.

A tak navrhuji, pojďme pro osvěžení říkat korupci jen zlodějna. Nic jiného to není. Je to jen zvláštní druh zlodějny. Zatímco u “standardu” - krade jeden druhému, nebo druhým, v celostátní korupci krade jeden až případně domluvená skupina - všem ostatním. Jde tedy o jakousi vrcholovou, kolektivní disciplínu ve zlodějně. Týmy na obou stranách. Ten menší krade tomu obrovskému.

A abychom se neschovávali, přiznejme si, že pokud někdo krade jako jednotlivec, v malých zlodějských sportech, je výborně disponován na to, zúčastnit se jednou případně i vrcholového utkání v týmové soutěži.

Mám na mysli i tu dámu, co šlohne v sámošce olej, nebo pána, co si rve oříšky do kapsy. Dispozici mají, vztah ke zlodějně jako ke sportu pro šikovné také - takže naskytne-li se příležitost, můžeme s nimi počítat.

Nedávno jsem viděl ve zprávách, že prý za hodinu je v jedné samoobsluze takových zlodějů cca šest. Tedy každých deset minut. Čísla krádeží s velkých obchodních domů jsou na předních evropských pozicích. Statisticky se ukazuje, že národní dispozice v tomto oboru je obrovská a že jde o plošné narušení mentality.

O to víc je tedy třeba, aspoň podle mě, nejen křičet, ale i dávat okázale najevo všem “sportovcům” tohoto druhu své pohrdání.

Od sámošky po fotovoltaiku, od “spořivé” dámy po kmotry.

Nejen proto, že zákon to zakazuje, nejen proto, že se to tzv. nemá.

Ale proto, že normální (nepíšu slušný - to je taky “kýč”) člověk to nedělá.  Ne, že by se musel tak strašně ovládat, mlátit se sám přes nenechavé pracky, ne že by se chvěl, ale ovládl se. Normálního člověka to prostě nenapadne.

Je to stejně přirozená samozřejmost, jako neznásilnit ženu, nepodříznout dítě, atd. Zločin je to sice nepoměrný, ale myšlení je ze stejné oblasti mozku.  Jen část společnosti se mylně domnívá, že korupce, zlodějna vůbec, to je taková malá, obecní liga, kde občasný strkanec lze zkusit, “protože nejde o život”

O život ale jde. Mají ho pak všichni totiž nepoměrně hnusnější. V důsledcích nakonec jde i o ten život. Například ve zdravotnictví. Ale také ve školství. (nevzdělaní mají horší kvalitu života) A také to kazí pocit národní hrdosti, který bychom nejen jistě všichni občas rádi pocítili, ale který je důležitou součástí sebeidentifikace občana se svou zemí, státem.

Jako Fond jsme teď jednu z cen za statečnost udělili panu Chytilovi, který byl v korupční kauze Opencard policií chráněným svědkem. Pak se to nějak “po našem” smeklo a stal se místo toho nechráněným obviněným, obžalovaným a připraveným pro “spravedlivý” trest. Kromě těch, co zločiny páchali bez přiznání, bez spolupráce s policií. Také kýč? Spíš žalm.

A tak bych těm filosofům, novinářům, politikům, a všem, co říkají, že je té diskuse o korupci příliš - za sebe řekl: Není. Naopak. Že jste to vzdali, je vaše věc. Ale nepřemlouvejte ostatní. Potřebujeme každého, komu to vadí. A víc a aktivněji než dosud.