K čemu je dobrý hlas bubnů

V pátek v podvečer proběhla před bývalým nádražím Bubny v Praze akce Bubnování pro Bubny. Akci zorganizoval Památník Šoa, o.p.s. jako připomenutí odjezdu prvního židovského transportu z nádraží Praha-Bubny dne 16. 10. 1941. Neobvyklý způsob připomínky utrpení tisíců židovských obyvatel Prahy nebyl samoúčelem. Organizátoři zorganizovali apel proti tichu, proti mlčení v důležitých chvílích, kdy by se patřilo ozvat. Sešlo se několik stovek lidí, které neodradil vytrvalý déšť, a vytvořili pravděpodobně největší bubenický orchestr na světě.  

Primární otázkou, která se objevovala i při různých diskuzích zejména na sociálních sítích, je, mají-li takové akce smysl. Přikláním se k tomu, že rozhodně ano. Prvním důvodem je to, že bychom neměli zapomínat na naší byť ne tak dávnou historii, i když mlčky trpěné transporty Židů nejsou její nijak světlou stránkou. Řečeno slovy amerického filosofa George Santayany „Ti, kteří nepamatují na svou minulost, jsou odsouzeni k tomu, aby si ji zopakovali.“ Z historie je třeba si brát poučení a bránit současnost proti tendencím, na kterých vyrostly režimy, které stály tento národ mnoho obětí.

A apel proti mlčící většině? Nejsme často svědky široké tolerance vůči odsouzeníhodným skutečnostem, svědky toho, jak se vůči nim mlčí? Ať jsou to projevy netolerantnosti vůči jinakostem – jiná barva pleti, příslušnost k jiné kultuře, zdravotní handicapy atd., atd. nebo mlčení vůči různým zlodějinám a korupci. To může být motivováno různými důvody od toho, že některým lidem jsou projevy netolerance vlastně sympatické, až po strach z následků „nemlčení“. Bubny pro Bubny chtěly burcovat veřejně, bubny v našich myslích by měly burcovat každého z nás, abychom byli všímavější k tomu, co vidíme okolo sebe. Příkladem mohou být nositelé Ceny za odvahu Nadačního fondu proti korupci, kteří nemlčeli bez ohledu na to, jaké to pro ně bude mít důsledky.