Kašpárek

Nic není poučnějšího, nežli sledovat, jak se v průběhu času mění výroky našich politiků a lidí, pohybujících se v jejich blízkosti. Zároveň je velmi zábavné, ale svým způsobem i smutné, být svědkem toho, jak se z řadových občanů, kteří se shodou okolností a mnohdy bez vlastního přičinění dostali do některé z významnějších funkcí ve státním aparátu, stávají arogantní papaláši toho nejhrubšího zrna. Ocitají se ve svém vlastním světě a přesvědčeni i přesvědčováni o své vlastní výjimečnosti jsou schopni veřejně překrucovat fakta a mnohdy i otevřeně lhát.

V minulosti se do tohoto stavu dostal nejeden z vládních politiků, v současnosti je pak nejzářivějším příkladem tohoto „zblbnutí“ kancléř Vratislav Mynář. O soudním sporu mezi bývalým hradním právníkem Pavlem Hasenkopfem a prezidentem Zemanem, resp. prezidentskou kanceláří, který se týkal tzv. Klausovy amnestie, bylo již napsáno vše, co bylo možno. A to včetně dohody o smíru, kterým tento spor skončil u pražského městského soudu. Touto dohodou, slovy právního zástupce Hradu Marka Nespaly, „žádná ze stran nic neutrpěla“. Bohorovné pohrdání takovýmto zakončením soudního sporu, které projevil svými následnými výroky právě pan Mynář, ukazuje na několik zarážejících faktů.

V prvé řadě, a to je nejméně závažné, je to naivní naděje Pavla Hasenkopfa, že je možno dosáhnout smíru s lidmi typu Vratislava Mynáře a vyjít s nimi po dobrém. Budiž mu to poučením do budoucnosti a povzbuzením do dalšího případného soudního sporu.

Za druhé, což je již horší, jsme se opět mohli v přímém přenosu přesvědčit o mimořádně špatném odhadu, kterým se vyznačuje bývalý prognostik Miloš Zeman, pokud se jedná o výběr jeho nejbližších spolupracovníků. Je ovšem také možné, že si prezident tyto své fámuly volí zcela záměrně právě proto, aby se chovali jako rozumu zbavení a tím zakrývali jeho vlastní selhání. Pak tedy klobouk dolů před tímto výběrem, protože něco podobného se jen tak nevidí.

A konečně za třetí, a to nejzávažnější, celá kauza ukazuje na neuvěřitelnou servilnost některých státních institucí. Kauza pana Mynáře v mnohém připomíná případ někdejšího náměstka policejního prezidenta Václava Jakubíka. Stejně jako Jakubík i Mynář zůstává ve své funkci bez odpovídající bezpečnostní prověrky. Svým chováním si přímo říká o to, aby mu nikdy udělena nebyla, neboť pro ni evidentně není osobnostně způsobilý. Přesto ho prezident v pozici kancléře nechává a přímo tím poškozuje renomé země v zahraničí.

Je velká škoda, že Vratislav Mynář, zřejmě na radu zasvěcených lidí, odstoupil od svého záměru doprovázet prezidenta Zemana na nadcházející summit NATO. Mohl by se na vlastní oči i kůži přesvědčit, že post šéfa prezidentské kanceláře není nic, co by ho opravňovalo se vyvyšovat nad ostatní lidi, natož pak nad zákon. Ve Velké Británii by si tak maximálně mohl nasadit čepici s rolničkami a jít do Hyde parku.