Nejsem udavač

Psal se 15. květen, když první náměstek prostějovské primátorky Zdeněk Fišer podal na Krajský úřad Olomouckého kraje žádost o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Fišer žádal poskytnutí materiálů týkajících se toho, kdy jsem já žádal informace o jeho přestupkovém řízení. Fišer byl totiž před časem pravomocně uznán vinným z přestupku, když na jednání zastupitelstva neoznámil střet zájmů. Podobnou žádost podal také jeho kolega, náměstek Pavel Smetana, který přestupek spáchal taktéž.

Na tom by nebylo nic podivného. Právo na informace je ústavně zaručené, sám ho využívám a není důvod, proč by jej nemohl využít také politik Zdeněk Fišer. Třeba mu to do budoucna pomůže a už nebude mít s dodržováním zákonů problémy.

Jenže: předmětem Fišerovy žádosti jsou „veškeré písemnosti, popř. žádosti o poskytnutí informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, které požadoval nebo zaslal Vašemu úřadu v době podání nesvéprávný udavač Jakub Čech“.

Když jsem byl na krajském úřadě nahlížet do tohoto spisu, nevěřil jsem vlastním očím – že je náměstek Fišer ochoten toto slovo použít v oficiálním úředním podání. Jsem zvyklý na to, že mě tak označují lidé na Facebooku. Jsem zvyklý na to, že jsem tak nazýván v internetových diskuzích. Ale napsat to do oficiální žádosti na úřad, to je přece jenom jiný level.

U náměstka Fišera šlo o zoufalý čin zoufalého muže.

Jenže vnímání upozorňování na nekalosti ve veřejné správě jako udavačství je problém širší.