O elitách aneb komu lze věřit?
Richard Feynman – hráč na bonga, malíř, bohém a nositel Nobelovy ceny za fyziku z roku 1965 v jedné osobě – popisoval příhodu z recepce po udělení Nobelovy ceny, kdy si přisedl ke stolu s dánskou princeznou, která přítomným zklamaně vysvětlila, že se o fyzice mohou těžko bavit, když u stolu o ní nikdo nic neví. Feynman kontroval: „Právě naopak. Můžeme debatovat právě o těch věcech, o kterých nikdo nic neví. Můžeme se bavit o počasí, můžeme se bavit o sociálních problémech, můžeme se bavit o psychologii, můžeme se bavit o mezinárodních financích – ale už ne o převodech zlata, protože těm se tu rozumí. Takže nejlepší námět pro všechny je ten, o němž nikdo nic neví.“ Nato se princezna otočila a začala se bavit s někým jiným…
Média neustále potvrzují platnost těchto padesát let starých slov. Armády odborníků, analytiků, politiků a komentátorů se plamenně a důležitě vyjadřují k věcem, o kterých ve skutečnosti nikdo nic neví. V Česku navíc s kategoričností: buď černá, nebo bílá. Realita nakonec překvapí. 9. září 2008 ohodnotila renomovaná ratingová agentura dlouhodobou důvěryhodnost finanční skupiny Lehman Brothers jedním z nejvyšších stupňů s tím, že její krátkodobá likvidita je uspokojivá (zde). 12. září tatáž agentura ohodnotila stabilitu a perspektivu dvou dceřiných společností této skupiny dokonce nejvyšším stupněm (zde). Pointa? 15. září 2008 tato skvělá, stabilní a perspektivní skupina krachuje. V říjnu 2008 odhadlo Ministerstvo financí růst HDP v dalším roce na 3,7 procent (oproti roku 2008, více zde), ve skutečnosti došlo k poklesu přes dvě procenta. Je to, jako kdyby navigátor při letu z Prahy do Moskvy omylem namířil letět do New Yorku… A propos desetiny. Jaký má smysl uvádět minuty či sekundy v odhadu, že doletíte do cíle za dvě hodiny 12 minut a 5 sekund, ovšem s tolerancí devět hodin? Žádný. ČNB a další instituce co chvíli v podobném duchu korigují svoje prognózy. Vím, předpovídání je obtížné – zvláště, jde-li o budoucnost…
Ve sněmovně vrcholí boj ochránců demokracie (obstrukcemi, tedy zablokováním demokraticky zvolené většiny), zastánců efektivního státu (odmítáním vůbec omezit dobu řečnění u pultu – kolik stojí hodina provozu sněmovny?) a kněží podnikání (spíláním podnikateli, který – ať se to líbí nebo ne – zaměstnává přes třicet tisíc lidí v zemědělství, v potravinářském a v chemickém průmyslu v několika zemích). Když trio poslanců odmítlo hlasovat po vůli, ochránci demokracie je po demokraticku uplatili trafikami. Mezi bojovníky jsou přitom vážené osoby. Třeba předseda ODS Petr Fiala – profesor, bývalý rektor Masarykovy univerzity. Elita. Jiná těžká váha – král hazardu Ivo Valenta – žaluje Českou republiku za snahu vlády omezit hazard, spojený s řadou problémů, ohrožujících všechny. Valenta je přitom také senátorem. Elita. Připomíná to 50. léta, kdy pozůstalí museli uhradit náklady za popravu svých příbuzných – jako za každou jinou „službu“. Lze takovým elitám věřit?
Před zhruba měsícem jsem u pražského vlakového nádraží byl svědkem ostré hádky dvou bezdomovců. Jeden křičel na druhého přes celý plac: „Angela Merkel ohrožuje Evropu!“ Stálo by to za nějakou pěknou studii odborníků a elit – z mnoha důvodů…
