O lhaní si do kapsy aneb jak chutná moc

Externí poradce exprezidenta Klause Jiří Payne nedávno obhajoval vyhlášenou abolici slovy, ze kterých mě zamrazilo: „Ústava jasně říká, že prezident má právo vyhlásit abolici (...). On ji může vyhlásit úplně, jak chce. On může udělit např. abolici všem blonďatým lidem, i to je možné. Nebo může vyhlásit abolici těm, kdo se narodili v první polovině roku.“ V tom samém rozhovoru se přitom pan Payne vzrušeně rozhořčoval nad drzostí senátorů, kteří na exprezidenta podali žalobu pro velezradu (více zde).

Tento příklad krystalicky ukazuje způsob uvažování některých lidí, kteří jsou u moci. Pan Payne nám mj. sdělil: buďte nakonec rádi, že exprezident neudělil abolici úplně všem, na což by měl právo – aspoň dle pana Payna. Zarážející je však i jiná věc. Tohoto pána patrně vůbec nenapadlo, že stejně tak i senátoři měli právo – a to právo podat žalobu na exprezidenta pro velezradu. Proč kolem toho vést filozofické diskuze? Měli na to prostě právo. Tečka.

Jiný příklad. Úřad vlády žaluje generála Karla Randáka za zveřejnění platu šéfky kabinetu premiéra Nečase Jany Nagyové, která – dle Nečasových slov – „dře jako kůň“. Prý došla újmy na právech a lidé jí na ulici nadávají. Ten samý Petr Nečas však neváhá označit právníka Pavla Hasenkopfa – bývalého poradce Václav Klause – slovy:

„Pan Václav Klaus několikrát prohlásil, že on je autorem amnestie (…). To, že teď nějaký pan Hasenkopf říká něco jiného, to je spíše otázka pro nějakého psychologa, možná lépe psychiatra. V této souvislosti mohu jenom poblahopřát panu (…) Mynářovi k rozhodnutí úředníka, který trpí bájnou lhavostí, okamžitě propustit.“ (více zde).

To ministr spravedlnosti Pavel Blažek označil chování Pavla Hasenkopfa jako „nesvéprávné chování úředníka“. Vyjádření pánů Nečase a Blažka je pikantní mj. proto, že pokud by měli oba pravdu, pak by to hodně vypovídalo i o „svéprávnosti“ exprezidenta Klause, jemuž pan Hasenkopf dělal poradce. A pak, pan Hasenkopf má prověrku na stupeň „tajné“. Pokud by se tedy udělovala tato oprávnění „psychiatrickým pacientům“ či „nesvéprávným úředníkům“, pak Bůh s námi.  Pochopitelně je „újma“ Jany Nagyové následkem zveřejnění jejího platu nesrovnatelná s možnou újmou člověka, kterého označí premiér státu, resp. ministr vlády jako „vhodného pro psychiatra“, resp. „nesvéprávného úředníka“.

V příkladech by se dalo pokračovat. Připomenout by šel výrok ministra financí Miroslava Kalouska o „totálním sráči“ (v souvislosti s bývalým náčelníkem Generálního štábu, jenž je v současnosti členem vlády spolu s M. Kalouskem) či jeho „negramotný idiot“, jímž označil příslušníka protikorupční policie, který obvinil exministra Julínka v kauze údajně nevýhodné smlouvy na provozování letecké záchranné služby se ztrátou 792 milionů korun (více zde). A vedle toho postavit vyjádření senátora Jaromíra Štětiny (zvoleného za TOP 09), jenž označil prezidenta Zemana za „burana, lháře a opilce.“

Všechny tyto příklady mají jedno společné. Lidově se tomu říká „nevidět si do huby“. Pro estéty také „lhát si do kapsy“, „ztráta soudnosti“, „opojení mocí“ apod.