O odvaze aneb hrdinové dnešní doby

Postavit se svému nadřízenému vyžaduje poměrně slušnou odvahu. Kupříkladu mladičký Tomáš Masaryk vzal na ředitele gymnázia pohrabáč! To když se ředitel jal Masaryka udeřit poté, co mu drzý Masaryk vmetl do tváře něco v tom smyslu, že „kdo jedná proti svému přesvědčení, je darebák“. Odvážný zůstal Masaryk po celý život.

Armádní generál Rokossovskij se zase v květnu 1944 postavil Stalinovi a jeho dvěma zástupcům, když odmítl provést vojenskou operaci dle jejich nařízení, načež byl z porady vykázán, aby si věc ještě promyslel. Když se Rokossovskij vrátil, trval i nadále na své variantě útoku. Byl vykázán znovu a po návratu opět trval na svém. A Stalin jeho variantu přijal. Rokossovskij byl přitom tzv. vyzdviženec – před válkou si pobyl v cele smrti a nepochybně se tam nechtěl vrátit… Armádní generál Apanasenko na Stalina dokonce sprostě křičel, když odmítl stáhnout děla z dálného východu na obranu Moskvy s vysvětlením, že by mu na odražení japonského útoku zbyly jenom lampasy… Stalin jeho výstup přešel s klidem a děla mu ponechal.

Podat dokonce žalobu na svého nadřízeného nebo na svého zaměstnavatele je už úplný vrchol odvahy. Přes třináct set soudců to ale učinilo a soudí se o své platy (tedy o jejich navýšení) se svým zaměstnavatelem – státem.

Říkají, že žijeme v právním státě a že právo je třeba respektovat. Svatá pravda. Ale jak si vysvětlit slova bývalé ústavní soudkyně Elišky Wagnerové, která nedávno prohlásila „soudci, to jsou nesmírně kvalifikovaní lidé,“ a vedle toho slova současného předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského: „Nevím, jestli Nejvyšší soud zcela respektoval náš nález, nebo ho neznal, nebo si ho vyložil jinak.“? Jak je to tedy s tou nesmírnou kvalifikovaností a s tím respektováním práva? Mimochodem, byl to právě Nejvyšší soud, který zastavil stíhání známých exposlanců Šnajdra, Tluchoře a Fuksy, čímž překvapil nejednoho experta (např. již zmíněnou doktorku Wagnerovou).        

Dr. Milada Horáková začala svoji závěrečnou řeč před soudem, který ji pak poslal na smrt, oslovením „slavný státní soude“. To je už ale hodně dávno. V současnosti jsme na tom mnohem lépe – ve výroční zprávě BIS za rok 2010 tajná služba jenom varuje: „BIS zaznamenala kontakty představitelů justice na osoby z kriminálního prostředí či existenci klientelistických vazeb, které mohou závažným způsobem ovlivnit průběh soudního řízení.“ V následujících výročních zprávách BIS se to opakuje. Právní stát jako vyšitý… Věřím ale, že nás skutečně odvážní soudci a státní zástupci z toho marasmu nakonec vysekají. Pak nechť mají třeba pětinásobek platů…