Osudná chyba vrcholných soudů
Zákon o svobodném přístupu k informacím je základním protikorupčním nástrojem, bez kterého si dohled nad nakládáním s veřejnými penězi dokážeme stěží představit. Různé skupiny s různými zájmy se již mnohokrát pokusily vykostit či degradovat tento zákon, naštěstí neúspěšně. Hlavním problémem je jeho nižší vymahatelnost, kdy úřady vědomě neposkytují informace a porušují tento zákon, aby získaly čas pro různé podezřelé aktivity. Teď ovšem nastal bod zlomu a nepochopitelný malér Ústavního a Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud ve svém nálezu nedávno uvedl, že ČEZ není povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím s vysvětlením, že hájí tak zájmy minoritních soukromých akcionářů ČEZu. ČEZ tak nemusí podle tohoto zákona poskytovat občanům informace o tom, jak hospodaří. Absurdita tohoto nálezu je korunovaná tím, že tito minoritní akcionáři ČEZu často volají po mnohem větším zprůhlednění hospodaření ČEZu a ČEZ v nich nevzbuzuje dojem, že by hájil jejich zájmy. Jaký tedy bude praktický dopad tohoto nálezu? Pokud se v obchodních společnostech vlastněných státem, krajem či třeba městem prodá byť jedna jediná akcie soukromé osobě, tak nejpravděpodobněji již společnost nebude muset informace o hospodaření poskytovat. Nadační fond proti korupci v současnosti bojuje o informace o hospodaření krajské společnosti, která se snaží obstrukcemi znemožnit jejich poskytnutí. A teď pozor!!! Jednoprocentní (1%) obchodní podíl této společnosti vlastní soukromá osoba. Nuže a takhle to bude pokračovat – pokud bude zájem zatajit údaje o hospodaření před občany, tak se jednoduše prodá aspoň symbolický podíl v této společnosti soukromé osobě – klidně pouze 1 akcie. Nutno zde ovšem dodat, že dříve Ústavní soud několikrát odmítl stížnost ČEZu pro nepřípustnost či neopodstatněnost, až nakonec tato stížnost dopadla k „tomu správnému“ ústavnímu soudci a vše skončilo jinak.
Informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím nově nemusí poskytovat politické strany. Takto minulý týden rozhodl Nejvyšší správní soud. Mezi argumenty nechybělo tvrzení, že politické strany „čerpají peníze také z veřejných zdrojů“ čili nejen. Při pohledu na transparentní účty politických stran skutečně najdeme příspěvky od fyzických osob. A teď pozor!!! Hnutí ANO věnují dary členové ANO, politické straně ČSSD členové ČSSD a tak můžeme pokračovat u dalších stran ODS či KSČM. Je téměř nemožné najít dar od „obyčejného“ občana – naopak jsou to dary vypočtené nejčastěji dle „stranického vzorce“. Pro některé poslance může být i obtížné kandidovat v blížících se volbách, pokud nepřispějí své politické straně. Tyto dary jsou ovšem ve struktuře příjmů stran a hnutí značně minoritní a toto vysvětlení je obdobně absurdní jako argument s minoritním akcionářem v nálezu Ústavního soudu.
Opačným směrem jde naopak skupina senátorů, která hodlá předložit novelu zákona o svobodném přístupu k informacím. Úřady (povinné subjekty) by již nemohly vědomě porušovat tento zákon a obstrukcemi informace neposkytovat, neboť by na dodržování tohoto zákona dohlížel Úřad pro ochranu osobních údajů. Tyto obstrukce jsou totiž předzvěstí „něčeho shnilého“, nějakého maléru. Například v roce 2013 žádal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových 60 tisíc Kč po Kverulantovi a NFPK za poskytnutí banálních informací. Nakonec tento úřad „navštívili“ kriminalisté z Národní centrály proti organizovanému zločinu a odnesli si k této kauze dokumenty.
Zákon o svobodném přístupu k informacím je třeba bránit vší silou před snahou jej torpédovat a okleštit. Motivaci nám ovšem nesmí ubírat ani tato podivná rozhodnutí nejvyšších soudů.
