Radost

Minulý týden jsem se zúčastnil společného setkání správní a dozorčí rady Nadačního fondu proti korupci, jeho donátorů a fondem dosud odměněných osob. Na setkání nebyla nouze o velké sponzory, které většinou osobně znám. Mne však víc zaujal na stole položený výpis se jmény menších dárců, z nichž mnozí přispívají pravidelně, měsíčním příspěvkem. Z hlediska nákladů fondu je zatím tahle podpora malá. Přesto mi udělala radost, docela velikou.

Podobnou radost mi fond během své poměrně krátké historie udělal už několikrát. Poprvé, když skoro souběžně se svým zahájením odměnil pana Libora Michálka a důrazně poukázal na to, že odhalit korupční jednání je záslužný čin, nikoli udavačství ve smyslu, jak ho většina Čechů chápe na základě svých zkušenosti z komunistického režimu. Velkou radost jsem měl také z první kauzy (tunelování Dopravního podniku hl. města Prahy), která silně oslovila média a nakonec i orgány činné v trestním řízení. Díky tomu je dnes velká naděje, že se případ nezamete pod koberec, jak se často stávalo v minulosti. Fond tím definitivně zavřel ústa všem, kteří jeho činnost bagatelizovali s tím, že jde o sólovou hurá akci jednoho bohatého naivky. A do třetice – velkou radost jsem měl z nedávného zveřejnění chobotnice vztahů mezi podnikateli profitujícími z neprůhledných veřejných zakázek a politiky i konkrétními úředníky na jednotlivých ministerstvech a státních podnicích, kde se o nich rozhoduje, a dokonce i v justici. Je škoda, že je tato „mapa korupce“ na stránkách fondu tak trochu schovaná, ale věřím, že se k ní postupně dokliká i řada novinářů, kteří zatím činnost fondu nesledují pravidelně. Až se s mapou seznámí, bude to pro ně zlatý důl, protože nabízí užitečný pohled do zákulisí i v desítkách kauz, o kterých se zatím moc nemluví.

Teď mám podobnou radost. Založení fondu se neobešlo bez finančních zdrojů užší skupiny velkých donátorů, kteří se uvolili financovat jeho rozjezd. Provoz fondu není levný, už proto, že proti němu stojí vlivné skupiny napojené na tučné zdroje z kapes daňových poplatníků. Peníze od velkých dárců umožňují alespoň trochu vyrovnat poměr sil a je zřejmé, že fond se zatím bez peněz větších donátorů neobejde. Přesto mám velkou radost právě z příspěvků od menších dárců. Jsem optimista a vidím v nich hned několik dobrých znamení. Předně je to pro mě důkaz, že fond funguje a jeho práce oslovuje veřejnost. Za druhé v tom vidím příslib budoucího ideálního stavu, kdy činnost a cíle fondu vezme za své dostatečně široký okruh lidí, aby měly větší dosah i důsledky jeho činnosti. A konečně za třetí – rostoucí počet drobných přispěvatelů mě těší také kvůli fondu samému.

Na setkání zmíněném v úvodu měla slovo i paní Věra Ježková, před časem oceněná za odvahu, s jakou vystoupila proti podivným investicím akciové společnosti ČEZ. Hovořila o tom, jak byla osočována. Její snaha zamezit podezřelému, leč státem posvěcenému vyhazování peněz se vykládala jen jako boj figurky podporované jednou finanční skupinou proti druhé finanční skupině. Čas ovšem ukázal, že velcí donátoři, kteří stáli u založení fondu, už v tom nejsou sami. S větší podporou přispěvatelů, stejně jako s rostoucím počtem lidí, kteří místo příspěvků s fondem spolupracují a pomáhají mu jinak, bude pro korupčníky a jejich lobbisty stále těžší namlouvat veřejnosti, že jde jen o přetahování velkých s velkými. Čím víc nás bude, tím bude jasnější, že tady nejde o zájmy a vlivy bohatých, o nečistou hru. Čím víc nás bude, tím bude jasnější, že jde o společnou věc.