Společná řeč
Na demonstrace mě moc neužije. Letos jsem ale po čase znovu na nějakou vyrazil a zjistil jsem, že jsem nejspíš o dost přišel. Protože jestli jsme my Češi v něčem dobří, bude to určitě demonstrování. Když mě nebavily některé proslovy, rozhlížel jsem se po transparentech. Dostal mě třeba ten, na kterém stálo „Bureš, už mě Sörös!“ Kdybychom si uměli vládnout stejně, jako umíme psát vtipné transparenty, bylo by všechno cajk.
Jasně, „demonstrování is the new hokej“, ale hraví nejsme jen na transparentech. Legraci si děláme denně. Sami ze sebe i ze všeho okolo. Každý den mi lidé posílají nová slova do Češtiny 2.0, webového slovníku slangu a novotvarů. Většinou v nich komentují běžný život (například autokalypsa jako výraz pro opravdu příšernou kolonu, ke které na dálnici D1 dochází maximálně jednou nebo dvakrát – za týden), ale čas od času si vezmou do parády i politiku.
Třeba když se Hrad snažil vykrucovat v kauze Peroutka, vzniklo upravené rčení kroutit se jak Hrad. Po jednom vystoupení prezidenta republiky se objevila milošekunda jako jednotka vulgarity projevu veřejného činitele a po jiném zase prezidentská čeština jako obdoba královské angličtiny – jen s tím rozdílem, že prezidentská čeština je freestyle a je v ní dovoleno vše. No a hned poté, co čtyři nejvyšší ústavní funkcionáři poslali servilní dopis do Číny, vzniklo nové slovo čínitel.
Babišova dálnice zase označuje snahu vykreslit skutečnost výrazně lépe, než je pravý stav věcí (jakási česká obdoba Potěmkinovy vesnice), Babišovo ticho je strach ozvat se vůči nadřízenému se sebemenší kritikou a fotrgate pro změnu dokonale vystihuje aféru Andreje Babiše, který v případě Čapího hnízda opakovaně přísahal na zdraví svých dětí. A celé to rámuje KUK, což je zkratka slov „kampaň, účelovka, Kalousek“, oblíbená premiérova strategie při odrážení skandálů.
Své místo ve slovníku získal i nižší státní úředník, jehož jméno se nevyslovuje – třeba mluvčáček díky němu slouží jako posměšné označení tiskového mluvčího, trolčáček je mluvčí milující trolení na sociálních sítích a ovšašek je zase zkratka pro opravdu velkého šaška. Na druhou stranu tu máme i eurohujery, vlezdobruselisty, dobrosery (pro útlocitnější dobrotrusy), sluníčkáře, havloidy apod.
Miluju tuhle hravost češtiny (a Češtiny 2.0). Líbí se mi, jak přejímá cizí slova, jak se obohacuje o nové výrazy, jak upravuje významy těch stávajících. Jak je demokratická, protože v ní vždy rozhoduje většina. Je to možná i recept pro nás. Jakmile stejně jako uživatelé češtiny znovu najdou společnou řeč zemandrtálci (voliči Miloše Zemana a ANO) i pravdoláskaři (jejich odpůrci z imaginární pražské kavárny), budeme sice dál věci nazývat různě, ale aspoň o nich budeme mluvit spolu.
