Stačilo by padesát milionů?
Roman Janoušek přejel ženu, která skončila na několik týdnů v nemocnici. Od nehody ujel a utíkal policistům. Když ho lapli, měl v krvi 2,2 promile alkoholu. Tolik fakta, z nichž nepoučená masa lidu vyvodila jednoznačný závěr: kriminál pro vlivného muže z politického podsvětí.
Jenže zákony jsou pružné, čas letí, vzpomínky blednou, hysterie opadá. Oběť nehody se zotavuje, volá ji konečně policie k výslechu. Dokážu si představit, co se dělo před tím. Právník protistrany možná doručil obří kytici od klienta, v ní malá navštívenka a krátký dopis s velkou omluvou. Ale jen slova rány nezacelí, co třeba padesát milionů? Možná to bylo pragmatičtější, bez kytice, po obchodnicku. Částka, o níž samozřejmě spekuluji, vyrostla v nějaké licitaci: „Deset?“ „Vždyť mě málem zabil!“ „Třicet?“ „Neblázněte, je to miliardář a jde mu o kriminál.“ „Padesát?“ „Zkusím to.“
Výslech dopadl očekávaně. Žena si toho moc nepamatuje, jen chtěla řešit ten malý karambol, kdy pan Janoušek trefil její auto při uhýbání sanitce. Pak vyběhla, chytila ho na semaforech, kde pan Janoušek poslušně zastavil, nějak se to zvrtlo, ona mu bušila do karosérie, nechtěl se asi rozjet, ale nakonec jo, trochu ji přejel, pravda, ale...
Předesílám, je možné, že paní vypověděla pravdu a takhle se to opravdu stalo. Jen proto, že je Janoušek boháč a manipulátor politiky, ještě nemusí být vrah. Ta dáma navíc uvažuje zcela realisticky. K čemu jí bude, že Janoušek půjde do basy? Není lepší mimosoudně zajistit celou rodinu? Rozumím jí a napadá mě: Nebylo by dobré se na ni složit? Kdyby každý Čech včetně mimin poslal pětikorunu, jsme s Janouškem možná na rovině. S čistou hlavou, bez strachu o budoucnost, by se pak třeba vzpomínky řadily do logičtějších vzorců.
