Svět podle Mynáře
Kritizovat neziskové organizace je u politiků v módě. Zejména, když jde o snahu prosadit změny, které měli už dávno udělat právě oni. Změny, o jejichž podpoře politické strany jen mluví a skutek utek, protože jim současný stav vyhovuje víc. Když se ale jejich práce začne suplovat někdo jiný, to pak slyšíme o nepatřičném aktivismu s destrukčními sklony, jako třeba v případě protikorupčních aktivit.
Jako člověk činný ve finanční sféře se kromě voleb nemohu aktivně politicky angažovat (tak to alespoň cítím). Podporu konkrétních projektů organizací i jednotlivců však beru jako svou občanskou povinnost. A jsem rád, když uspějí, jako například iniciativa Rekonstrukce státu. Také její zásluhou byl nakonec – po mnoha výmluvách a odkladech – koncem minulého roku konečně schválen zákon o veřejném registru smluv.
Na„aktivismu“ Rekonstrukce státu, Nadačního fondu proti korupci a dalších neziskových organizací je nepatřičné snad jedině to, že ho tak moc potřebujeme. Vyrovnává totiž neaktivitu politiků. Alespoň někdo je tlačí, aby plnili, co slíbili a co mají v programech. Smutným příkladem, jak to dopadá, když chybí větší tlak veřejnosti, je kauza Mynář. Po vstupu do nového roku s příslibem nových předsevzetí čtenáře v novinách upoutají titulky, že kancléř prezidenta je stále bez prověrky a Národní bezpečnostní úřad zamítl jeho rozklad proti odvolání. Přesto Vratislav Mynář na svém postu zůstává.
Když si případ zadáte do vyhledávače, nejdřív se zdá, že Mynář nedostal prověrku kvůli tomu, že si před mnoha lety dal pár piv a pak sedl za volant. Tak to je jasné, řeknete si. Současný prezident není zrovna chlapík, který by někoho zbavil funkce kvůli incidentu s alkoholem. Jenže pak se dočtete, jak šéf NBÚ popírá, že by Mynářův rozklad zamítli kvůli tomuto prohřešku. A sám Mynář v přímém přenosu obviní NBÚ z jakési politické hry. „Chtěli po mě informace o finančních transakcích z let 2005 až 2013,“ tvrdí ukřivděně. „Neznám jediného člověka v této republice, který by si pamatoval, odkud mu před deseti lety přišly nějaké peníze.“
Zajímavý názor. Zejména od kancléře prezidenta, který prosazuje majetkové přiznání. A co víc – od bývalého předsedy SPO (Strana práv občanů ZEMANOVCI), která má tato přiznání jako jeden z hlavních bodů svého politického programu.
Za sebe mohu k Mynářovu tvrzení říci, že přesně vím, odkud a za co mi na účet přicházejí peníze. A je nás takových spousta. Doložení majetku a finančních toků deset let zpátky (nebo až k jejich počátkům) patří k nařízením, která se vztahují na akcionáře makléřských firem, bank, pojišťoven, investičních fondů a vůbec všech firem podléhající dozoru ČNB, a platí už řadu let. Kdyby byla politická vůle, mohlo být stejně jasno třeba i v politických stranách, ve firmách soutěžících o velké státní zakázky a kdekoli jinde. Stačilo předpisy okopírovat a pověsit na nástěnku.
Uznávám: kdyby stát takto vletěl na zahrádkáře nebo drobné živnostníky, na kohokoli, kdo nemá ambice vkročit do arény veřejného dohledu, mohl by být problém dát všechny takové údaje rychle dohromady. Ale kancléř prezidenta republiky, který už je několik let ve funkci a předtím vedl politickou stranu? Ten by to měl mít připravené už dávno a doložit to na zapískání.
A ještě jedné myšlenky se nemohu zbavit. Jak asi bude vypadat v praxi uplatňování zákona o prokazování majetku. Bude stačit říci: nevzpomínám si? Nebo tato možnost bude jen pro vyvolené a ostatní poznají, zač je toho loket? Vratislav Mynář zřejmě sází na druhou možnost. Snad mu to neprojde.
