Trochu zdlouhavé odcházení

Je docela dobře možné, že až tahle glosa vyjde, bude už situace jiná – ale spíš ne. Udržování ministra kultury ve vegetativním stavu výkonu funkce totiž, zdá se, zatím všem zúčastněným vyhovuje.

Staňkovo neslavné odcházení se konec konců nese v duchu celého jeho působení na Ministerstvu kultury. Přes silné řeči o skutečném vedení resortu (údajně na rozdíl od Daniela Hermana), vešel do povědomí národa především řadou trapasů. Nedůstojné mlžení stran účasti na křtu Grebeníčkovy knihy se snad dalo omlouvat nezkušeností a záměna Obrazárny Pražského hradu za Jízdárnu nervozitou. Ovšem komická neznalost výše rozpočtu vlastního resortu a konečně odvolání ředitelů dvou úspěšných kulturních institucí, totiž Národní galerie a Muzea umění Olomouc, bylo krokem přes čáru. Jak moc velkým, dalo ministrovi pocítit nejen 10 000 domácích signatářů petice za jeho odvolání, ale také mezinárodní kulturní obec.

Rezignace, kterou Antonín Staněk v půli května oznámil, se tak jeví jako přirozený závěr této Pinocchiovy odyseje. To, že ji prezident Zeman odmítl přijmout a že dokonce odmítá odvolat ministra na návrh předsedy vlády, jak mu to ukládá ústava, už ale vyvolává otázky. Podobně jako je vyvolává angažmá předsedy KSČM Vojtěcha Filipa, který prý chce Staňka ve Sněmovně kvůli krumlovské točně. Chabý argument, že je třeba počkat, zda trestní oznámení, která ministr podal na Jiřího Fajta, mají reálný základ, nemůže obstát. Všechny ústavní podmínky pro Staňkovo odvolání byly splněny. Pokud bychom měli na Hradě prezidenta s respektem k právu, Staněk by v Nostickém paláci dávno neseděl.

Proč tam tedy doposud sedí? Jako splátka za špinavou práci při konečném účtování Zemana s Fajtem by to bylo trochu málo. A proč se tam tak líbí komunistům, bývalým i současným? Kdo a proč ho tam potřebuje co nejdéle? Možná to ještě ukáže čas. A možná ne.