Vzájemně si pomoci, tak postaru…

Neustále slýcháme, že kdysi bylo líp - lidé nekoukali do mobilů (lidé dříve mobily neměli – kdyby je měli, dělali by to taky? Co myslíte?), sousedé si zpravidla „tak obyčejně vypomohli”. Došla vám doma sůl? Zazvoňte si vedle. Určitě vám trochu dají. A vy jim příště třeba pohlídáte na oplátku dítě. Nebo jim sůl vrátíte, ale aby se nezlobili, tak trošku přidáte. Jako poděkování. Co když jsou ovšem sousedi shodou náhod lékaři? No, tak přidáte ještě bonboniéru. A “voni si vzpomenou, až bude potřeba, viďte”. Mrk, mrk.

Korupce vlastní paměti je zřejmě tou nejjednodušší formou jevu, vedoucího k oslabování vnímané přítomnosti. Termín oslabování není náhodný – právě on je jedním ze synonym původního latinského corrumpere.

Nese s sebou vzpomínky na nikdy neexistující zlatý věk, respektive oslavu selektivního vnímání drobných osobních motivací; touhy po zisku pozitivního vlivu v rámci tří bytů na patře. Případně minulosti, ať už jde o dobu normalizace, válečných časů nebo ladovské idyly – registr časů zašlé slávy je nepřeberný. Právě na systematickém vypouštění motivací mluvčího jsou ostatně do značné míry založena osobní vyprávění. To, co mají bohatýrské historky společného, je jejich prázdnota od základu.

Zlatý věk plný domnělé reciprocity a laskavosti. Byl snad kdy vůbec takový? Byla kdy ve hře lepší motivace, nežli pokus o systematické mýcení kazů na ušlechtilosti vlastního konání?

Ne, nikdy to nebylo “jen tak, pro nic za nic“. „Z lásky k Česku.”
Zjevení duchů mrtvých otců před osobními Elsinory je pouze důkazem, že korupce je obecná generativní gramatika jakéhokoli vztahu, ve kterém se nacházejí dva a více lidé.

 

Adéla Gálová je překladatelka, hungaristka, romistka, novinářka. Honza Kistanov je produkční a občasný komentátor.