Zmařená příležitost
Prozradím Vám recept na nejjednodušší úsporné opatření – ochraňte oznamovatele a zaručte jim pocit bezpečí a úcty. Skutečná ochrana oznamovatelů je totiž klíčovým protikorupčním opatřením, a její absence byla impulsem ke vzniku Nadačního fondu proti korupci. Byla to zároveň příležitost pro vládní koalici, jak brzy přinést hmatatelné výsledky. Pokusme se dát stranou určitou skepsi a předsudky vůči ní a zhodnoťme, jak s touto příležitosti naložila.
Vláda by si mohla říkat protikorupční, pokud by podnikla následující 2 kroky: připravila by účinný zákon na ochranu whistleblowerů a aktivně by se zabývala případy, které byly odhaleny díky oznamovatelům korupce – zvlášť, pokud čelí psychickým a fyzickým nátlakům.
Splnění těchto 2 úkolů mnozí považují za vrchol naivity, nicméně na jejím základě lze provést skutečně hodnocení údajných zájmů vlády zatočit s korupcí. NFPK odměnil doposud pět whistleblowerů, kdy veřejné instituce si ani zpětně nepřipouštěli, že pochybily. Libor Michálek byl za svůj odvážný čin propuštěn z postu ředitele Státního fondu životního prostředí a další odvetné kroky postupně následovaly. Ve výsledku pak byly donuceny k odchodu téměř všechny osoby, které byly na Státním fondu životního prostředí jakkoliv spjaty s Liborem Michálkem. Z tohoto důvodu mohli potenciální oznamovatelé odvodit, že nestačí být pouze odvážným šílencem či kaskadérem, ale zároveň je třeba brát na zřetel, že následky pak nesou i další státní zaměstnanci. Neospravedlnitelné přihlížení vládní koalice pak bylo korunováno jmenováním Pavla Drobila do funkce volebního manažera ODS. Mezi odvážné whistleblowery se zařadil rovněž Ondřej Závodský, který ve výsledku musel chránit nejenom sebe, ale i svoji rodinu včetně dětí, které se rázem staly terčem korupčních struktur. Příkladem šla rovněž Renata Horáková, která svým činem způsobila doslova zemětřesení na znojemské radnici. Ačkoliv městu ušetřila nemalé prostředky, přišla o práci. Státu prostředky ušetřil rovněž i Jakub Klouzal, kterému by Ministerstvo zahraničních věcí mělo být vděčné za poukázání na nekalé praktiky. Místo toho přišel trest a výhružky o fyzické likvidaci jeho osoby, které vedly i ke ztrátě zaměstnání. Opět ani zde vládní koalici evidentně svědomí netrápí. Protikorupční vládní úřad by měl být rovněž poděkovat Věře Ježkové, že upozornila na nedostatek uhlí pro elektrárnu Prunéřov, do jejíž modernizace by stát investoval 25 miliard. Pomalu končí čas, kdy bude možné této nesmyslné investici zabránit, nicméně většina parlamentních stran mlčí a obava o bezpečí samotné Věry Ježkové není téměř žádná.
Z výše uvedeného je zřejmé, že oznamovatel korupce může sehrát klíčovou roli při úspoře veřejných prostředků, nicméně po právu se pak musí obávat o bezpečí své osoby, svých blízkých i spřátelených osob na pracovišti. Ve středu 21. listopadu mířil na vládu návrh věcného záměru k ochraně whistleblowerů ve zcela nedostatečné podobě. Tento návrh by nijak neuchránil ani Jakuba Klouzala, ani Ondřeje Závodského. Zabývá se pouze pracovněprávním vztahem. Stát musí oznamovatelům podat ruku, nikoliv je připravovat na teror. Kromě nedostatečné ochrany je zásadní chybou rovněž chybějící vytvoření motivačního prostředí. Odměna pro whistleblowera jako procento z udělené sankce či ušetřených prostředků by měla být samozřejmostí. Ochrana oznamovatelů musí být rovněž nezbytně zakotvena v samostatném zákoně, nikoliv nesystémově formou novely antidiskriminačního zákona. Zcela nevyhovující je rovněž požadavek nového etického kodexu nařizující hlášení korupčních případů pouze svým nadřízeným.
Závěr je zde zcela jednoznačný – nekompromisní tlak nejen ze strany neziskového sektoru na kvalitní znění zákona na ochranu whistleblowerů je nezbytný a vláda podléhá tlakům mocenských struktur.