Jan Barta Vojtěch Boháč Miroslav Cák Jaroslav Cerman Boris Cvek Jakub Čech Václav Dejčmar Lenka Deverová Marek Dolejš Petr Doubravský Václav Drozd Adéla Gálová Jiří…
14. září 2020 | Luboš Pavlovič

Protikorupční zákon jen naoko: Koho ochrání český návrh zákona o whistleblowingu?

V létě roku 2016 se ve vládě Bohuslava Sobotky objevil návrh zákona o whistleblowingu, který řešil ochranu oznamovatelů trestných činů (whistleblowerů) před neoprávněným postihem ze strany zaměstnavatele. Podal ho tehdejší ministr financí Andrej Babiš a dostal se tak do sporu s ministrem pro legislativu Jiřím Dienstbierem, na kterého poté sváděl neúspěch svého návrhu. Jiří Dienstbier, či lépe řečeno odborníci na legislativu jeho úřadu, zase tvrdili, že Babišem navrhovaný zásah do soustavy Státního zastupitelství je věcně i právně nesprávný. A proto zákon nebyl schválen.

Na podzim roku 2020 už není Andrej Babiš jen ministrem financí. Je premiérem a zákon o whistleblowingu je součástí programového prohlášení jeho vlády od roku 2018. Ovšem schválen dosud není. O jeho realizaci se více či méně hovoří už téměř deset let, ale fakt, že jej nakonec snad v České republice přece jen schválíme, nebude ani tak z vůle a úsilí poslanců vládního hnutí ANO. Stane se tak proto, že jsme povinni do 17. prosince 2021 přenést do českého právního řádu směrnici týkající se ochrany oznamovatelů, kterou už 23. října 2019 přijal Evropský parlament a Rada Evropské unie, jejíž členským státem jsme.

Evropská unie ji zavedla, když v roce 2017 zjistila, že přichází na veřejných zakázkách o asi 6 – 10 miliard eur. A to právě díky tomu, že se v členských státech lidé při whistleblowingu - tedy trestnímu oznámení proti velkým korporacím - necítí v bezpečí.

Jediné, co nyní potřebujeme od českých úředníků a politiků, je návrh zákona, který by byl věcně i legislativně správný. Ten ale stále nemáme. Máme návrh, který předpokládá speciální orgán státní správy, zabývající se oznámeními, podřízený Ministerstvu spravedlnosti. Tedy politikům, kteří u velkých kauz byli a budou vždy z logiky věci podezřelí ze střetu zájmu. Což je nejen absurdní, ale také zbytečné. Vzniká tu zákon, který bude na papíře, ale v praxi mnoho bezpečí oznamovatelům nepřinese. 

Proč nesvěřit tuto gesci Státnímu zastupitelství, ke kterému se stejně informace oznamovatele musí dostat kvůli trestnímu oznámení? Zkrátka, řešíme tu stejný problém jako před čtyřmi lety. Zákon díky tlaku EU nakonec vznikne, ale kdo se při nastavení daném vládním návrhem pustí do boje proti korporacím s vazbami na (jakoukoli) vládní stranu? A komu taková situace nahrává?

Tímto i dalšími aspekty nedokonalého návrhu zákona o whistleblowingu se zabývá také náš právní expert Ondřej Závodský, ve videorubrice Paragrafy na zlojedy.