Jan Barta Vojtěch Boháč Miroslav Cák Jaroslav Cerman Boris Cvek Jakub Čech Václav Dejčmar Lenka Deverová Marek Dolejš Petr Doubravský Václav Drozd Adéla Gálová Jiří…
20. dubna 2020 | Petr Chaluš

Umíme školu i bez docházky?

Součástí boje proti pandemii vznikla různá omezení. Jedno z nejvíce diskutovaných je uzavření škol. Školy se postupně zavřely v mnoha zemích, v některých veřejnost žádala peticí co nejrychlejší uzavření škol, v jiných pak peticí odmítala příliš brzké znovuotevření škol.

Pokud jsou školy otevřené, vyžadují docházku, jinak vás čeká sankce. Petice za delší uzavření škol, do prázdnin (cca o měsíc a půl delší než avizovaný plán vlády) získala velkou podporu veřejnosti právě proto, že otevření škol by znamenalo konec svobodné volby. Školy by očekávaly docházku a výkony dle plánu a nebylo by možné nejít do školy z důvodu obav z pandemie, nebylo by možné nepodat očekáváný výkon z důvodů nesoustředění, v situaci ohrožení zdraví pandemií nebo jejích následků, jako může být zhoršená ekonomická situace některých rodin.

Situaci také vyhrocuje, že se blíží konec školního roku, vysvědčení, příjímací a závěrečné zkoušky na středních školách. Je to období, kdy školy vyžadují větší výkon od žáků, a otevření škol by znamenalo obnovení požadavku na výkon, jako by se nic nestalo. Ukázalo se také, že školy se rychle učí učit online a podporovat učení na dálku. Ve své hlavní misi - podpora učení – tak mohla škola bezpečně pokračovat, což by se dalo by vnímat jako užitečný efekt uzavření škol.

Objevil se však i opačný tlak veřejnosti na rychlé otevření škol. Zavření škol může být vnímáno i extrémně negativně, kdy příliš náročné učení z domova zatěžuje rodiny, hrozí zanedbání vzdělávání dětí v některých rodinách, riziko finančních ztrát rodiny kvůli péči o děti, riziko ekonomických ztrát země, pokud příliš rodičů méně pracuje kvůli dětem doma, riziko sociální deprivace dětí, když se nemohou ve škole potkávat. Všechny tyto problémy by však mohly mít řešení – snížení nároku na online výuku, online pomoc s učením, finanční a právní podpora rodin, podpora zaměstnavatelů, kde rodiče zaměstnávají, umožnění bezpečného neformálního setkávání děti v lokální komunitě.

Aktuální situace je taková, že vláda školy otevře omezeně, docházka nebude povinná, na první stupni vzniknou školní skupiny po 15 dětech, a mají proběhnout přijímací a závěrečné zkoušky na středních školách. I tímto částečným otevřením škol však hrozí, že se spustí požadavky na školní výkon i tlak na co největší docházku. Pokud rodiny neumí podpořit dítě doma v učení a škola neumí dítě na dálku vzdělávat, rodič bude z obav volit zařazení dítěte do dětské skupiny ve škole. Pokud zaměstnavatelé s otevřením škol přestanou vycházet rodičům vstříc v tom, že mohou pracovat z domova, rodina bude nucena využit školní skupiny. Pokud nebude jasně dáno právo na ošetřovné pro všechny rodiny, které ho nyní využívají, opět bude rodina nucena dítě dát do školní skupiny. Přijímací a závěrečné zkoušky mají proběhnout obdobně jako každý rok. U uchazečů o studium na víceletých gymnáziích (žáci 5. a 7. ročníku základní školy) a středních školách (deváťáci) bude nutná přítomnost na přijímací zkoušce, a jde vlastně o částečnou povinnost docházky. Stejně tak poslední ročníky středních škol budou mít zřejmě povinnost osobní účasti ve škole pro splnění zkoušek, účasti u státních maturitních testů.

Spuštění systému tak odnesou ti, kteří se hůře vyrovnají se stresem při doháněním všeho na poslední chvíli, nejistotou, jaké požadavky na výkon budou kladeny. Na žáky a rodiny může nespravedlivě dopadnout negativní hodnocení systémem.

Situace působí tak, že zachraňujeme systém více než konkrétní lidi v něm. Spuštěním systému ignorujeme neznámou různorodou individuální zátěž rodin. To, co stát připravil za podmínky pro dokončení školního roku a prezentuje jako svobodu volby, dává totiž svobodu volby jen velmi částečně. Stačilo by zcela zrušit hodnocení na vysvědčení a zrušit nutnost účasti na zmíněných testech, nechat příjímání a uzavírání na středních školách a jejich podmínkách, doporučit uzavřít studium na základě průběžných výsledků nebo online formou se sníženými nároky na výkon. Podpořit rodiny, co chtějí do konce roku vzdělávat doma technicky i metodicky, větší podporou online výuky ve školách, kde ideálně nefunguje, nárokem na ošetřovné nebo na práci z domova, jednat se zaměstnavateli. Bude zajímavé sledovat, co nás do června ještě čeká okolo školní docházky a souvisejících testů a zkoušek.

Celý systém školství by však ideálně i do budoucna měl dokázat více fungovat online. V případě mateřských škol a prvního stupně základních škol by mohl být více postaven na spolupráci s komunitou a s rodinami. Pak by se kdykoli lépe dařilo organizovat učení na dálku, podporu rodinám, co to potřebují, nebo organizovat sociální kontakt dětí v komunitách neformálně venku v příjemnějším prostředí, než jsou budovy škol.

Současné dilema s otevřením škol ukazuje na formalismus v systému školství, závislost na budovách a docházce do nich. Nedokážeme flexibilně podle situace upravovat učební plány, hodnocení, vysvědčení, přijímací a závěrečné testy. Z pohledu některých ekonomických stratégů to působí až tak vyhroceně, že školy jsou hlavně od toho, aby bylo kam odložit děti zaměstnaných rodičů.

Největším přínosem celé situace by tak mohlo být zamyšlení se nad cíli vzdělávání, nad flexibilnějšími formami učení, nad rolí školy, rodiny a komunity, a partnerstvím a sdílenou odpovědností mezi nimi. Ukazuje se totiž, jak důležité je, aby učení vlastnil především žák, uměl si ho řídit a pečovat o něj i ve ztížených podmínkách. Systém školství však žáky vzděláváním dosud spíše krmí a k tomu je neustále kontroluje a hodnotí. Tím je dělá na sobě závislým, místo aby je podpořil v přijetí vlastní odpovědnosti a ve vnitřní motivaci k celoživotnímu učení.

 

Autor vystudoval pedagogiku na FF Karlovy univerzity a je předsedou Fóra rodičů.