Václav Klaus st

Václav Klaus je bezpochyby ikonou polistopadové politiky ČR. O jeho životě, politických názorech a postojích bylo již napsáno dost jinde, proto se jim zde věnovat nebudeme. Konexe Václava Klause jsou nejrozsáhlejší ze všech uzlů v celém grafu a v různých měřeních vychází Václav Klaus konsistentně jako nejstředovější prvek celé sítě. Jeho vztahy lze rozdělit na několik sfér: rodinná, podnikatelská/finanční, pražská, justiční a ostatní.

Rodinnou sféru Václava Klause tvoří manželka Livia se syny Václavem a Janem. Zajímavé je, že všichni mají silné vazby na energetický gigant ČEZ. Livia Klausová seděla v jeho dozorčí radě, syn Jan je v něm zaměstnán na pozici ekonoma a mladý Václav dostal od bývalého šéfa ČEZu Martina Romana 100milionový sponzorský dar pro soukromé gymnázium PORG, kde je ředitelem.

Livia Klausová také tvořila vazbu na kruhy finanční, protože byla členkou dozorčí rady České spořitelny v době jejího finančního kolapsu, který vedl k privatizaci rakouskou Erste. Společně s Livií Klausovou seděl v dozorčí radě i Martin Kocourek, Klausův poradce z 90. let, který sám též seděl v dozorčí radě ČEZu. Kocourek je mimo jiné spojován s lobbistou Ivem Rittigem, jemuž se připisuje podíl na předražených pražských jízdenkách, ale též sedí v dozorčí radě nadace Koše proti drogám. Dalšími členy této nadace jsou Kalouskův přítel zbrojař Háva, právník a lobbista spojovaný s ČSSD Jansta a nechvalně proslulý Michal „Kakao“ Kraus.

V nedávné době však Klausův exporadce Kocourek proslul především svým „odklonem“ 16 milionů Kč z firmy Key Investments. Firma Key Investments už hýbala českou politikou dříve – krom toho, že získává velké zakázky od ČEZu, proslula zejména tím, že právě přes ni zázračně zbohatl sociálnědemokratický premiér Stanislav Gross. Vedle toho se přes Key Investments pumpovaly peníze z pražských radnic (mj. radní Richter a nynější ministr životního prostředí Chalupa). Tato finanční společnost však má zjevně i nadstandardní vztahy s Václavem Klausem. Nejenže ředitelem její mateřské společnosti (Efficient Investments) byl Klausův kancléř Jiří Weigl, ale server Česká pozice odhalil, že skrze ni obchodovalo i Klausovo Centrum pro ekonomiku a politiku.[1] Když se společnost Key Investments dostala do problémů, bylo to právě Klausovo CEP, jemuž byly prioritně vyplaceny peníze, přednostně před ostatními věřiteli.

Třinecké železárny a Milan Šrejber představují aféru, která Václavu Klausovi zlomila vaz v roce 1997, kdy se odhalilo, že jeho vláda poslala půlmiliardovou dotaci železárnám a – podle spekulací v tisku – v návaznosti na to získala Klausova ODS „černé peníze“ ve výši 15 milionů (přes fiktivní sponzory Bácse a Sindha). Vtipné je, že to byly právě akcie Třineckých železáren (resp. společnosti Moravia Energo na železárny navázané), na kterých si o několik let později přišel přes společnost Key Investments k pohádkovým penězům zmíněný Stanislav Gross.

Ve světě byznysu je pozoruhodné též Klausovo krátké angažmá s hazardem, v jehož prospěch vetoval v roce 2010 klíčový zákon. Přitom Klausovo CEP dostalo v minulosti miliony od Antonína Šimka, majitele sítě kasin Happy Day, prostřednictvím Nadačního fondu Naděje třetího tisíciletí. Sponzorské dary dostal od této nadace i Nadační fond Václava Klause. Antonín Šimek je však především synovcem Václava Kočky, pražského podnikatele se silnými vazbami na ČSSD (zejména Jiřího Paroubka – jeho syn poskytoval IT konzultace Šimkově společnosti).

Václav Klaus prý nikdy příliš nerozuměl situaci v pražské politice. Nabízí se však otázka, proč si ji nenechal vysvětlit od svých pražských známých, mezi nimiž jsou dokonce dva primátoři hlavního města (Pavel Bém, který sedí v dozorčí radě Klausovy nadace a je považován za člena klausovského křídla v ODS, a Jan Koukal, který z pozice primátora přešel do firmy Eltodo, která získává od Prahy zakázky), jeden z nejvlivnějších pražských podnikatelů Roman Janoušek (spojený např. s černými penězi z Mostecké uhelné, které český stát soustavně odmítá vymáhat, ale zejména s mnoha firmami, které dostávají obří pražské stavební zakázky), pražský zastupitel Boris Šťastný, věrný Klausův ochotník (napojený na vlivného lobbistu Tomáše Hrdličku) či další pražský velkostavař Petr Kuchár.

Klausovy konexe zařaditelné mezi „ostatní“ zahrnují například lobbistu Martina Velka, který funguje jako jakási brána ke Klausovi. Alespoň takovou funkci zastával, když mafián František Mrázek hledal podporu v nejvyšší politice k privatizaci stavební firmy IPS. Dále lze zmínit Jana Stráského, v poslední době známého svými zásahy v Šumavském národním parku (kterými byl porušen zákon i mezinárodní dohody o ochraně přírody). Jeden z nejzajímavějších počinů Jana Stráského se však datuje hluboko do 90. let, kdy uzavřel nevýhodnou smlouvu s firmou Diag Human (vlastněnou Josefem Šťávou, dlouholetým kamarádem a sousedem Miroslava Kalouska). Vedle nich převzal Václav Klaus i roli patrona nad neúspěšnými ministry Nečasovy vlády Pavlem Drobilem a Josefem Dobešem. Pavel Drobil pak prokazoval Václavu Klausovi ostentativní veřejnou úctu za jeho podporu v korupční kauze na Státním fondu životního prostředí (související s černým financováním ODS). Josef Dobeš si pak zřejmě vysloužil podporu svými neutuchajícími snahami rozdrtit české vysoké školství, proti nimž se bouří studenti i akademici. Možná jsou však zdrojem sympatií i Dobešovy úspěchy v boji s Evropskou unií, na kterou podnikl finanční útok tunelováním evropských dotačních fondů (což je jeden z důvodů, proč EU své fondy pro ČR postupně uzavírá). Třetí důvod může být personální. Josef Dobeš jednak jako svého poradce zaměstnává Klausova syna Václava (ředitele PORG), ale též pečlivě pěstoval kariéru Jaroslava Bátory, komického šéfa nacionalistické iniciativy „DOST“, který zastupuje kruhy, ve kterých Václav Klaus (starší) nejspíše vidí svou osobní i naši národní budoucnost.

Naprosto nejzlověstnější vztahy Václava Klause se však vinou do světa práva a justice. Téměř děsivě působí seznam prezidentových právních a legislativních poradců,[2] na němž nalezneme opravdu tu nejvybranější společnost. V porovnání s ostatními členy společenstva ještě poměrně přívětivě působí skupina soukromých právníků. Advokátní kancelář Jana Kříže „pouze“ luxovala předražené státní zakázky v ČEZu, ŘSD a na Řebíčkově Ministerstvu dopravy. Tomáš Jindra je pak poradcem Petra Bendla, ale je označován za pravou ruku Iva Rittiga, již zmíněného pražského lobbisty (předražené jízdenky, solární byznys s ČEZem), a právním poradcem odkláněče Martina Kocourka (také mimochodem spojeného s Rittigem).

Karel Muzikář mladší je synem K. Muzikáře staršího, s nímž se Klaus zná již od počátku 90. let  skrze neziskovou společnost Comenius, jež získala pronájem usedlosti Bertramka od Milana Jančíka. Muzikář mladší pak nejenže luxoval státní zakázky z Řebíčkova Ministerstva dopravy, ŘSD, Českých drah, ČEZu a státních arbitráží (zadaných Bohuslavem Sobotkou), ale též je blízkým přítelem Pavla Béma (se kterým také studoval) a spolupracoval s Vladislavem Větrovcem (Berkova konkursní mafie) na pomoci soudci Sovákovi. Zdeněk Sovák, další z právních a legislativních poradců Václava Klause a podřízený Pavla Kučery, totiž kdysi opsal práci a řídil v opilosti, což mu Berkův gang pomáhal zahlazovat výměnou za vstřícný postup v řešení Berkova případu.

Vladislav Větrovec pak podle odposlechů[3] domluvil setkání mezi Sovákem a Janem Sváčkem. Jan Sváček je předsedou pražského městského soudu (de facto největší soud v zemi – Sváček tak drží velkou moc) a další z právních a legislativních poradců Václava Klause. Do jeho jurisdikce by spadala i Sovákova opisovací kauza. Sváček je mimo jiné znám svými kontakty na pražského kmotra Tomáše Hrdličku a dosazením konkursního správce Iva Haly do firmy ECM. Ivo Hala je právník jedné z nejtemnějších figur českého podnikání Petra Sisáka a realizoval nákup neprodejných akcií Key Investments pro radnici Prahy 13. Klaus se též pokoušel jmenovat Sváčka soudcem Ústavního soudu.

Dalším Klausovým poradcem je Jaroslav Bureš, kandidát ČSSD na prezidenta České republiky, místopředseda Vrchního soudu v Praze, dlouholetý kamarád Jana Sváčka a jeden z Klausových kandidátů na soudce Ústavního soudu. Pod něj patří nechvalně známé trojice soudkyň Žáková, Říhová a Ferešová, proslulá vyškrtáváním ze svazků StB a velkou poddajností mocným. Jejich rozsudky pravidelně ruší Ústavní soud (za zmínku stojí např. neústavní odnětí kauzy justiční mafie soudci Ceplovi). Ústavní soud tak zřejmě potřebuje do svých řad členy s tou správnou perspektivou na věc. Jaroslav Bureš pak dále proslul ovlivňováním konkursního řízení Sazky ve prospěch Aleše Hušáka a ovlivňováním kauzy dříve již zmíněného Milana Šrejbera.

Dalšími fascinujícími figurami mezi poradci pak jsou Milan Kindl a Jaroslav Zachariáš, hlavní původci machinací s tituly na PF ZČU (viz níže). Mezi hlavní Kindlovy počiny patří různé podivné právní posudky k příhodným věcem, podle kterých jednají mocní a zbavují se odpovědnosti. Jeden takový posudek se vyjadřoval ve prospěch předání kauzy katarského prince do jeho domoviny, jak posléze učinil ministr spravedlnosti Pavel Němec. Kindl pak je rozhodčím v arbitráží se Šťávovou Diag Human a měl kontakty i s Vladislavem Větrovcem ohledně intervence ve prospěch soudce (a Klausova poradce) Sováka.

Třetím Klausovým kandidátem do Ústavního soudu (již mimo oblast Klausových poradců) je Zdeněk Koudelka, dlouholetý poslanec za ČSSD a náměstek nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, jenž proslul především jako autor volebního zákona z doby opoziční smlouvy, který upravoval volební systém výrazně ve prospěch největších stran – ODS a ČSSD. Zákon vyvolal širokou občanskou nevoli a nakonec byl zrušen Ústavním soudem. Mezi další Koudelkovy činnosti patřilo též angažmá ve sporu státu s Diag Human Josefa Šťávy, kde figuroval jako tajný právní poradce ministra Bohumila Fišera. Na svém internetovém blogu pak až komickým způsobem projevuje svou názorovou přítulnost k Václavu Klausovi, je tedy jasné, že půjde o zcela nezávislého kandidáta do ÚS.

Pavel Němec, Kindlův blízký spolupracovník a student z PF ZČU, na seznam prezidentových poradců také nepatří, za to však dělal poradce premiéru Mirku Topolánkovi. Němec za svého ministerského období proslul četným ovlivňováním kauz, například již zmíněného katarského prince (podezření na úplatek), ale též v případě Fatona Gashiho, jedné z hlav české větve kosovsko-albánské mafie. Pavel Němec je též spoluautorem současné verze exekutorského zákona (Němcova kancelář ráda vymáhá bagatelní pohledávky). Němcův vztah ke Klausovi není jasný, je však známo že v době druhé prezidentské volby obcházel Pavel Němec volitele a lobboval za Klausovo znovuzvolení. Pavel Kučera, Němcův kamarád z kauzy justiční mafie, patří mezi nejtemnější figury české justice. Krom svého dlouholetého přátelství s Jaroslavem Burešem a Janem Sváčkem je znám především četným ovlivňováním kauz všemi směry. Ve své závěrečné řeči[4] v případu justiční mafie tak jmenuje příklady takového svého zasahování (které považuje za běžnou praxi a nevidí na ní nic špatného) – Jiřího Čunka, Tomáše Pitra, Radovana Krejčíře a Milana Šrejbera. Kučera pak společně s Václavem Klausem zařídili neústavní (a Ústavním soudem zrušené) dosazení Jaroslava Bureše na Nejvyšší soud.

Václav Klaus však zdaleka není jen pasivním přícmrdou justičních činitelů a právních poradců, ale jedním z přímých vykonavatelů spravedlnosti a aktivní hráč na poli justice. Ústava jej totiž obdařila pravomocí udělovat milosti. Krom nedávné aféry s údajně koupenou milostí pro „bláznivou“ policistku však nalezneme případy mnohem zajímavější a závažnější. Prvním z nich je série čtyř milostí pro Jarmilu Morávkovou, Miroslavu Pragerovou, Karla Steinigera a Jana Kondlera. Všichni čtyři (odsouzení porůznu za podvody a daňové úniky) pak mají blízké vazby na Františka Mrázka a Tomáše Pitra. Druhým případem je milost Zdeňku Kratochvílovi, sponzorovi ODS, souzenému za hospodářskou trestnou činnost. Milost Klaus odůvodnil duševní poruchou Kratochvíla. Ten se 5 dní před udělením milosti sešel s tehdejším ministrem vnitra Ivanem Langerem. Třetím případem je milost Jiřímu Kotíkovi, odsouzenému na 10 let za půlmiliardový podvod, na jehož případě se ukazuje hierarchie justiční mafie. Když nepomohly soudy, které trest potvrzovaly, zasáhla ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová, velmi blízká spolupracovnice a obchodní partnerka Pavla Němce. Ani její zásah však nestačil a muselo tak dojít k omilostnění.

Z uvedeného se tedy nelze divit, že matematický výpočet přisuzuje Václavu Klausovi v grafu roli středu. Autor se však domnívá, že jde o roli především moderační, smírčí a komunikační. Nasvědčuje tomu, že Václav Klaus má vedle svých kontaktů i v rámci grafu velkou řadu odpůrců a lokálních konkurentů, kteří si někdy prosadí svou. Téměř zbožnou úctu a veřejné blahořečení od některých pak připisujme Klausovu pečlivě vybudovanému a pěstěnému kultu osobnosti.